Tento příběh je pro ty, kteří rádi cestují. Věří v sami sebe a nebojí se to dát najevo.
Telefonovala jsem se svojí mamčou. Byl to jeden z těch telefonátů, kdy měla spousty otázek na mojí personu. Připadala sem si jako bych byla neznámá žena a ona se mnou dělala rozhovor. Její osoba a hlas byl najednou tak vzdálený. Zvědavě pokládala těžké otázky a jednu nedokázala pochopit i po tolika letech….
Proč ta holka z malého města neustále touží po cestování a nechce se usadit a žít ten obyčejný, jednoduchý život jako žije ona s mým taťkou již 44 let?
Odpověděla sem takto a možná odpovím i spousty z vás, kteří se mne báli nebo neodvážili kdy zeptat.
Proč?
Protože to co cítím již od útlého věku je velmi silný pocit svobody, pocit bytí i pocit projevu. Pocit toho být sama sebou, jistá asi bych řekla individualita - typ osoby. Nebýt ovlivňována, kastována prostředím, které mi nedělá dobře a necítím se v něm šťastná. Potřebuji více lidí mezinárodního charakteru, větší anonymitu velkoměsta, světovost a neustále poznávat nové. Balit kufry a explorovat, to sem nejšťastnější.
Věděla jsem to již na základní škole, na střední sem se cítila jak vyvrhel a závist spolužákyň mne dusila. Když sem začala cestovat jako modelka a získávala tak ještě více sebevědomí a nezávislost sem věděla, že mi nikdo nemůže rozumět. Nebylo jednoduché si vybudovat svojí cestu, trvalo to celkem dlouho a musela sem překonávat spousty těžkých překážek a rozhodovat se rychle. Štěstí sem ale našla brzy, v sobě, kdy sem přesně věděla jak chci žít, kde chci žit, jaký bude můj manžel a jaký životní styl budeme vyznávat. Dostala sem se i na úplné dno a to celkem nedávno. O tom mohu povědět jindy…
Abych zodpověděla konečně otázku nejen mojí mamince.
Odpověď je: VÍRA! Víra v sebe, víra v maličkosti, nebát se věřit a riskovat. Podat ruku hvězdě štěstěny a nebát se být šťastná. Dávat to najevo. Kde jinde si můžete a začnete věřit než na cestách, na nových místech, při nových zážitcích, s novými lidmi a situacemi?
V Čechách zejména kdy dáváte štěstí najevo a otevřete se tak jste nepochopeni. Protože je tu spousty nespokojených lidí, kteří přestávají věřit a i třeba přestali.
To moje dítě štěstěny, které si nosím v sobě nikomu nedám a to si myslím, že je podstata každého z nás. To, že cestuji a našla jsem svoji zemi. Ta cesta je a bude ještě dlouhá, ale věřím. Plně si vizualizuji ta svá poselství, která mám v sobě. Jsou momentálně někde mezi nebem a zemí.
Vám všem přeji nalezení víry v sebe samotné a lásku!
Vaše Sweetest DOT
PS: Brzy zase něco napíšu.
Žádné komentáře
Okomentovat