All the lollipops of the world

 

It's Friday. After a sweet breakfast, I'm sitting outside in Downtown Long Beach. In the area where the majestic gray, glass modern building of the Governor George Deukmejian Courthouse is located. Beautiful magnolia trees grow in front of it, which will soon bloom. There are parked police cars here. It's such a quiet location and place that I like to have a hazelnut latte and write in the café here. I'm sitting outside with that cold beauty. The atmosphere engulfs me. There is zen here, but there are also many people moving around. Messengers with mailboxes, with food, local crazies practicing martial arts, there are people from all nationalities of the world here. Would you like to have a conversation with an Indian, Mexican, Korean, African or Czech? We are all here on a few acres. Some are immersed in their own world, some are smiling. Probably because we have a weekend and Presidents' Day ahead of us. However, the federal holiday remains George Washington's Birthday. It is one of many ways that Americans celebrate the life of the man they often call the "father of the country".

Although I already know Long Beach well and have explored it pretty well over the three years, I am always drawn to writing my stories elsewhere, like here. I love the diversity of the city, which offers a taste of everything. I wonder if this city will be enough for me if I wanted to settle here? Long Beach isn't. I feel like a spoiled girl who has tasted all the candies in the world and can't decide which one is the best. But what is the best for me/us? That's the problem. And some of you will agree with me that as you travel, taste, experience, have personal observations, priorities change. I also liked other cities and states that I visited as a single and now as a family.

What details matter to you when you want to settle down? Quality of family life, work, climate, language, nature, country's economy, safety, quality schools for your children...?

Soon we will have to answer these questions ourselves and listen to our brain, heart, and dreams. I couldn't live without them. When dreams come true, the world is a little rosier. At least in my head.

My dear readers, I would be very happy to hear your comments. Your personal opinion that interests me. On my blog, story, anything on your mind.

Your Sweetest Dot.

Chodit po vodě

Chodím po vodě. Lehce se nadnáším jako plameňák. Po špičkách tančím v tom svém světě. Nesu si své pocity, emoce, stavy, ale i malé a velké sny. Je mi krásně. Občas se podívám pod nohy a zaleknu se představy co by se mohlo stát, kdybych vkročila do těch temných hlubokých vod. To přece nedovolím. Neumím moc plavat a dýchat. Utopila bych se! A tak stále jede mé tělo na maximum o snaze plavat a kontrolovat dech. Energie ubývá, ale na té vodě se musím udržet. 

Nežijeme věčně. Na tom kulatém světě máme nějaká poslání. Třeba přestat se bát svých strachů a konečně vkročit do těch divokých vod. Nebo poprosit o pomoc, když už nemůžeme dál a připustit si, že i pády někdy sakra bolí. S pomocí mé rodinky se mi to lépe daří. I když je ta voda někdy pěkně studená až mrazivá. Někdy ale pekelně hoří, že je ani slzy nepokoří. Občas je velkoryse přátelská. Jako ta cesta po té vodě, která mne unáší do Alenky říše divů. 

PS: Tento příběh je věnován všem, kteří momentálně prožívají vnitřní smutek, životní změny či těžší období. Nejste v tom sami. 

Vaše Sweetest Dot. 

Love not war

Posledních pár dní mne chytl zase kámoš Cronda. /Mám Crohnovu chorobu a brzy vám o ní povím/. Většinou si na jaře chce povídat a to ve velkém. Chvíli klábosíme, potom na mne začne křičet a být agresivní. Hledám slova, hledám ty správné potraviny na potlačení té intenzivní bolesti, hledám vnitřní klid, hledám mír. Vyhrála jsem. Sice ne tak jak bych si svoji výhru představovala, ale je tam. Mír se poslední dobou skloňuje ve všech možných jazycích. Slovo válka, to slovo, které nechce slyšet nikdo. Natož ho zažít. Situace, která poslední dny vrcholí a nikdo neví s jakými novými zprávami se probudí, je absolutně neuchopitelná až absurdní. 

Po škole jdeme vyzkoušet nové dětské hřiště. Kde se objeví maminka spolužačky, kterou má Elinka ráda. Jsou nadšené, že se potkaly. Jásají na všechny strany, honí se, houpají, bezstarostně se smějí. Nevědomky co se ve světě děje. Jako většina amerických rodin, kteří tu se mnou sedí na lavičkách. Jdu směrem k mamince, abych se představila a po pár minutách konverzace se mne ptá odkud jsem. Velmi častá otázka tu. Jsem z České Republiky. Hm, vrtí žena hlavou. Snažím se jí k tomu navést. Prague? No. Czechia. No? Czechoslovakia. No, sorry. Is It Russia? Sorry, já neznám Evropu. Jsem tak naštvaná jak nás házejí do stejného pytle. Zrovna teď pytle válečného. 

Celou noc mám špatné sny. Převaluji se. Kontroluji Eli a přikrývám ji. Bolí mne hlava. Srdce mi rychle buší. Cítím všechny ty negativní emoce kolem. Jsem smutná. Na telefonu si čtu vzkaz od své andělky: Nemůžete ovlivnit dění kolem sebe, ale můžete změnit, jak se budete cítit, co budete dělat, jaký bude váš den. 💜Vuki mne obejme a jde do práce. Za chvíli se budí Elinka a přiběhne ke mne do postele i se svým medvídkem se pomazlit. Říká mi: Maminko, ty jsi ten nejlepší rodič na světě. Víš proč? Protože mi děláš to nejlepší jídlo. A máš krásné oči. Vezme mi obličej do svých malých ručiček a dívá se upřeně do mých očí. Mami, jsou modré, šedé, zelené, jééééé ty jsou barevné jako duha. Proto jsi moje maminka jednorožec. A je mi moc dobře. Rodina je nejvíc. Láska je nejvíc. Pouto je nejvíc. Teď je nejvíc. I když všichni nějak prožíváme své bolesti, láska vše zahojí. I snad ten dnešní svět. 

S láskou 

Vaše Sweetest Dot. 

Sny se plní

Často se mi zdají sny a skoro všechny si pamatuji. Dokonce si je pro probuzení znovu připomínám a rozebírám do detailů. Některé sny se mi opakují několik let. To jsou ty niterné, po kterých již dlouho toužím a jsou tak součástí mého snového světa. Vizualizace mi pomáhají snít a ty sny si pak plnit, když je ten pravý čas. Nikomu jsem o svých snech nevyprávěla až mému manželovi. Ráda mu je vyprávím s takovým zaujetím, že mi přijdou až skutečné. Říká mi, že ráda fantazíruji a směje se mi s láskou, protože právě takovou mne má rád. 

Jeden takový sen vám prozradím. Pohodlně se posaďte, protože za chvíli to bude jízda. Sen začíná tím, že si oblékám bílé maxi šaty a obuji žabky, je teplo, v mém minimalistickém retro bytě si udělám kávu do kelímku a odcházím. Bydlím přímo u pláže, každé ráno otevřu dveře na balkón a nadechnu se čerstvého solného vzduchu a kochám se výhledem na moře a přístav, loďky. Jsem šťastná. Cesta mne vede do sklepa, kde si beru své nádherné růžové plážové kolo s košíkem u řídítek. Vycházím před dům a mávám svému manželovi na pozdrav.  Mířím na plážovou stezku a zdravím všechny kolemjedoucí. Po pár kilometrech jsem na místě. U přístavu je farmářský trh, nakupuji bagety, květiny, ovoce, zeleninu, místní marmeládu. Vše si dávám do svého košíčku a spokojeně odjíždím na svém růžovém kole. Květiny po cestě omamně voní a já se oddávám tomu chvilkovému opojení představy dokonalého života. Života u moře s růžovým kolem. 

A když se probudím v roce 2021 v Kalifornii, na Long Beach, v bytě s balkónem a výhledem na pláž, přístav, moře a jdu dolů v bílých šatech a kelímkem plný lahodné kávy pro své růžové plážové kolo. Mávám manželovi na pozdrav, usmívá se. Nasedám na kolo a vyrážím. Však vy už víte kam!

Děkuji můj milovaný Vuki, za to, že jsi a plníš mi moje sny. 

Sny se plní, když v nich věříte. I když to někdy trvá věčnost. Ta radost potom ale za to stojí!

Vaše Sweetest Dot.

Rok 2020 - 2021 Nejlepší roky našeho života

Doba Covidu byla pro miliony lidí utrpení, bolest, samota, změna. Něco co nikdo z nás netušil, že lidstvo postihne. Ten černý kouř v našich srdcích se zcela zahalil do černa jako je smutek, vztek, bolest a pro někoho i ztráta  zaměstnání nebo i někoho blízkého. Toto nekonečně dlouhé období drásalo naše srdce a naši trpělivost. Byla to ztráta svobody. 

V první vlně, která nastala jsme všichni prožívali nový stav a to karanténu. Už v to období březen, duben, květen 2020 bylo nekonečné! V tu chvíli jsme snili o pustých ostrovech, o troše toho sluníčka, té naděje. Svět se převrátil naruby. Já také snila o malém ostrově, kde se celá rodina ukryjeme a budeme tam žít než se svět dá dohromady. Budeme lovit ryby, chodit v bílých plátěných outfitech a meditovat pro lepší svět. 

V červnu jsem jeli autem do Chorvatska, riskli jsme aktuální situaci a prožili tak dva týdny tak trochu jiného cestování bez turistů, prázdných ulic, poloprázdných restaurací, volné dálnice a slyšeli jak si lidé mezi sebou šeptají jako vrabčáci na střeše tu stejnou písničku o bakteriích. V té době jsme si říkali, že tato situace, která se děje po celém světě je naprosto unikátní a už snad nikdy se nebude opakovat. Je to jako pomyslně vytesat ta naše jména na starobylé hradby nádherného města Dubrovník. Nebo tančit v tom vlhkém vzduchu při doprovodu smyslné chorvatské zpěvačky a slyšet tu radost a vděčnost v našich srdcích. 

Tato zkušenost nás nakopla k výškám, které jsem ani nevěděla, že dosáhneme. Dívali jsme se tak najednou na ten aktuální svět s nadhledem, nebojácností a udělali další a pro nás nesmírně významný krok. Byli jsme na to tři. Tři blázinci, kteří do toho šli tak trochu po hlavě. A tak jsme odcestovali s jednosměrnou letenkou v červenci do naší první destinace a to na Krétu……

Jak to bylo dál?

Vaše Sweetest Dot. 

Černý oblázek

 

Na novém místě na jihu ostrova. V motýlím domě, který se celý třpytí. Na černé pláži, která je plná černých oblázků a pískem příjemně teplým na má chodidla. Taková terapie, která mi pomáhá souznít s okolní živelnou přírodou. Procházím se po pláži  a najednou si připadám jako pozorovatel ve filmu Lepší pozdě nežli později. Ta scéna kdy se Jack Nicholson jde projít po pláži s Dianou Keaton. Ona po cestě sbírá své oblíbené bílé oblázky, které používá jako dekoraci ve své okouzlující vile v Hamptons. Jack se usměje, sebere černý oblázek a Diane poví, že tento kousek je pro ní a vždy jí ho připomene. Tato na první pohled zdánlivě nevinná scéna je klíčová a najednou jej dělá výjimečným a pozorným mužem. Je úžasné jak některé romantické filmy připomínají samotný život. Sice v jiném, ale našem osobním podání. My jsme těmi herci a vytváříme své denodenní příběhy. Jen stačí vnímat vše kolem nás. I ty malé detaily. Někdy se nám i plní sny, kdy se setkáte se svými hlavními  hrdiny osobně. To je ale další příběh na vyprávění. Těšte se!

Vaše Sweetest Dot.

Ohňostroj

Tančím v bílých korzetových šatech bosá na píseň “We found love “od Rihanny & Calvina Harrise. Pevně držím svého muže a nad námi ohňostroj, který mi daroval jako svatební dar. Ten okamžik, který patří jen nám. 

Vzpomínka, která nikdy nezhasne a je v mém srdci. To je ještě hlasitější než ty barevné létající paprsky nad námi. Ta intimita té chvíle je doslova průsvitná. Vidím ty schody do budoucnosti. Usměju se a pak roztančím tu svoji svatební sukénku na počest nádherného srpnového dne na útesu na Bali. Ten den, kdy jsem se stala tvojí ženou. Pro tebe, z čisté lásky. 

Zachyťme tyto šťastné okamžiky a kochejme se životem. Oslavujme jeho jedinečnost, jeho barvy a ukažme světu lásku, kterou v sobě všichni nosíme. Svět bude hned veselejší! 

Happy New Year 2021!

Vaše Sweetest Dot.

Zvony v našich srdcích

Jak silné je naše srdce? Ten drahocenný orgán v našem těle. Ten život, který je nám dán. To srdce, které pracuje na 100 procent a jak stárneme tak slábne v našem těle. Srdce nejcennější! Jako srdce novogotického kostela Panny z hory Karmel, na kterou se právě dívám v Balutta Bay na Maltě. Sedím na lehátku u veřejného bazénu, kde se potápí dcerka s mužem. Obklopeni nekonečným Středozemním mořem. Sluneční paprsky odrážejí strohou krásu této stavby. Je poledne. Srdce kostela jsou jeho zvony, které se hlásí o slovo a hrají písničku, kterou podvědomě znám. Zavřu oči a naslouchám. Píseň, kterou mi jako malé holčičce zpívala maminka. Nebo píseň při prvním polibku na diskotéce, píseň kdy jsem si brala svého muže, která naše srdce spojila navždy. Píseň I love you baby, kterou jsem zpívala své holčičce, když ještě byla v bříšku. 

Ty zvony nabývají hlasitosti a jsou tak silně vibrační, že mám pocit jakoby se spojily s mým srdcem. A dali mu ještě větší sílu. Tu sílu žít život každým dotekem toho mého vnitřního zvonu. Srdce mi děkuje, že jsem jej vyslyšela. A na ten okamžik se tak zastavila a myslela jen na ten prožitek. Bum, bum, bum. Moje srdce, slyším tě! 

Jaké jsou vaše silné prožitky?

Vaše Sweetest Dot.

L.O.V.E.

 

                                                                             Falassarna Beach, Crete 

Už jste někdy přemýšleli za jakým účelem jste na této krásné planetě? Napadlo vás to, ale dále jste se této myšlence nevěnovali? Jste snílci nebo realisti co stojí nohama pevně na zemi? 

Já jsem to své poselství podvědomě věděla už jako malá holčička. Teď když holčičku svoji mám tak své poselství mnohonásobně umocňuji. 

Čím jsem starší tak jsem mnohem více vnímavější a přemýšlím do hloubky. O svém životě, pocitech, co mne dělá šťastnou. Bez čeho, koho nemohu žít. Co mne ničí a dělá i smutnou. Proč jsem vlastně na této planetě?

Někdy si připadám, že mezi společnost nezapadám a chci svoje já, chování změnit. Být na chvíli drsná, tvrdá na sebe, nebojácná a přísná. Jakmile tak nepatrně udělám a vzdálím se ze své cesty tak je vše špatně. Nejsem to já a rve mi to srdce, mou přirozenost.

Mé poselství na této planetě je velmi jednoduché. LÁSKA. Když lásku vyslovím, usmívám se. Tělem mne projede příjemný pocit. Je to má identita a cítím se tak sebejistě. Je ve mne. Velmi ráda lásku rozdávám svým vlastním způsobem. A’t je to políbení, pohlazení po těle, duši, vyslyšení toho druhého. Pohlazení slovem, pozitivním myšlením. Vše co dělám předávám a vždy co jsem dělala bylo nezištně s láskou. Je ve mne něco stále dětsky naivního. Když se snažím být ta dospělá a vyzrálá žena, tak stejně způsob myšlení, řeči, hlas, gesta se promění na lásku. A tak když se ohlížím za svým životem tak si říkám, že křídla lásky mne provází neustále. V podobě andělských křídel, když poslouchám meditace. Nebo křídla letadel, která miluji. A v neposlední řadě křídla ptáků a jejich zvuky mne velmi uklidňují. Proč vyhledávám písně s tématem láska, filmy, motivy a hledám ve všem, ve všech aspoň trochu té lásky? 

Myslím, že když si položíte upřímně tuto otázku tak úplně první slovo, které vyjde z vašeho srdce je vaše poselství. Zkuste to. Bude to jen vaše odpověď, pro vás, váš třeba upřímnější vztah k sobě samým, nebo k partnerovi, k šéfovi, ke světu. A vše do sebe bude krásně zapadat a možná na sebe budete nahlížet vlídněji a stanete se lepším otevřenějším člověkem…

Láska ve mne bude žít navždy a nestydím se za ní. Je ve mne. A jsem moc ráda, že jsem se o tom s vámi podělila. 

Najděte v sobě toho kým jste a buďte tou osobou. Najděte v sobě pravdu, žijte ji a vše ostatní přijde samo!

S láskou jak jinak 

Vaše Sweetest Dot.

Tady a teď

Je začátek června a poprchává. Sedím na lavičce u hřiště zachumlaná do své oblíbené jeans bundy, kterou v limitce navrhla skvělá Ellen DeGeneres. Ještě v ní cítím vzpomínky a doteky slunné Kalifornie. Posteskne se mi. Stesk po zemi, která není uvedena v mém cestovním pasu jako trvalé bydliště. Po zemi, která nemá momentálně nejideálnější politickou, zdravotní i lidskou stránku. Po zemi, která má prezidenta, pro kterého jsem před lety fotila fashion editorial pro jeho časopis West Palm Beach o americkém snu. O zemi, která mi za ta léta toho hodně dala, ale i vzala. Zemi, ve které jednou budu žít. 

Teď jsem ale tady a dívám se kolem na matky na dětském hřišti. Ženy, kouřící jednu cigaretu za druhou, nervní, řvoucí, negativní. A tak raději odcházím o kousek dál ruku v ruce se svojí dcerou, která mi říká, že mne má rada a já ji. 

Vaše Sweetest Dot

Svět se točí dál

Poprvé od Covid období nad šálkem banánového latté rozmýšlím jaké téma mne pohltilo nejvíce. Je toho tolik co mám na srdci a přeci tak málo. Svět se točí dál a já se stále divím jako malé děvčátko nad novým objevem. Všichni jsme na tom stejně. Začínáme novou etapu. Někdo si během tohoto času uvědomil spousty věcí. Někdo nic nového nepocítil. Někdo se stal jiným člověkem. Všechny transformace jsem u svých blízkých viděla a je to tedy mazec! Jak to celé období změnilo mne?

Za ty 3 měsíce jsem ve snech prožila celý svůj život! Sny byly tak živé, že mne manžel musel i budit. Někdy i konejšit a následně rozesmávat, abych na ty špatné věci brzy přestala myslet. A analyzovat jak je mým zvykem. Byla to práce sama se sebou. Náročná, bolestná, práce s egem, ideály, sny, realitou, budoucností a tím jaká je přítomnost. Zbořil se domeček z karet. Každou tu kartu jsem ve snech vlastnoručně očistila. Podívala se co vyjadřuje, vzala si ponaučení a začala jsem stavět znovu a znovu. Hudba mi pomáhala, vaření, hraní si s Elinkou. Být součástí jejího fantazijního světa mi přinášelo uklidnění. Noci byli těžké a každé ráno jsem praktikovala meditační cvičení. Ledová sprcha a příroda mi pomáhala překonat některé mé vnitřní překážky, které jsem si sama v sobě vytvořila. Ve své hlavě. Třeba si teď říkáte, že nechápete co tady dramatizuji, ale já jsem prostě člověk co má své ideály, představy a cíle a nechce se jich vzdát za nic na světě. Někdy jdu tvrdohlavě po své cestě a nevidím, neslyším, jen vnímám svoji intuici. Vidím se již na vrcholu té vysoké hory se vztyčenými pažemi, že jsem to dokázala. Ale nevidím už tu cestu, krok po kroku co je nutné k té cestě předem podniknout. Ty velké kroky jsou mé ideály, ty malé nevidím nebo spíše je nechci vidět. Věci, které jsem brala jako samozřejmost najednou dostávaly svoji váhu a účel. 

A pak se stalo, že přátelé, kteří se mi vzdalovali, začali volat. Slyšela jsem jejich hlasy a někdy i ta bušení jejich srdcí, tu energii. Svěřovali se se svými troublemi a také tou situací. Řešila jsem podrazy, nevydařenou lásku, konec byznysu, pokus o sebevraždu, samotu, smrt blízkého, narození nového života. I návrat na výsluní kdy ta moje blízká osoba tak zářila, že mne nabyla pozitivní energií i přes vstupní dveře domu, kdy mne přijela zamávat. Najednou se mé myšlenky přesunuly do jejich životů a stala jsem se posluchačkou. Musela jsem se sobě vysmát, když přemýšlím nad mými problémy, které jsou tak malé oproti vaším problémům. Bylo a je to milé do teď. Díky tomu jsem viděla, že spousty lidí dokázalo vylézt ze své ulity a ukázat svoji pravou tvář. Mluvit o svých pocitech, ale i třeba o našem kamarádství.  To bylo a je velmi pozitivní a motivující. Dnes jsem v kontaktu se svojí dlouholetou kamarádkou, která žije v Itálii. Její příběh v době Covidu. Ta omezení a starost o její tři děti v malém bytě v oblasti nejpostiženější - Lombardii mi ukázalo, že pokud má člověk silnou víru a věří sám v sebe, tak zjistí, že je mnohem silnější než si myslí a zvládne opravdu vše. 

Jsem za všechny přátele co mám moc vděčná. Děkuji, že vás mám. Jsem na vás pyšná. Vy víte, že pro vás udělám všechno a naše láskyplná komunita se bude rozrůstat. I v dobách méně šťastných i těch nejšťastnějších!
Važme si přátelství, nehodnoťme a buďme upřímní, ochotni pomoci.

Těším se na to.

Vaše Alena

Velikonoční králíček

Alena Terzić · SweetestDot.com - Velikonoční králíček

Toto je první příběh, který píši po měsíci. Dlouhém měsíci plném zvratů pro všechny na tomto světě. Svět se zastavil. Jako když vidíte opuštěný míč uprostřed rozlehlého oblíbeného parku, se kterým si děti tak rády hrály, bezstarostně a přirozeně. S nadšením.  Ten park byl plíce města a teď je extra potřebujeme my!

Každé ráno praktikuji dýchaní pro uvolnění stresu a úzkosti a cítím ty svoje plíce a tělo nějak mnohem intenzivněji. Více se o něj chci starat. Naslouchám mu a přeji si každý den začít s energií a úsměvem na tváři. Nemohu dlouho nějak uchopit momentální situaci natož o tom něco psát, vyjádřit se. 

Až teď.

Maminko, pojď si hrát na králíčky! Elizabetka začne imitovat králičí hopsání. 

V ten moment si uvědomím, že jsem takový králíček v kleci. Řízen pravidly. A to jsem se nedávno svobodně pásl na rozkvetlé louce. Se sklopenými uši přijímám situaci. 

Přijímám vše a jsem smířen s tím, že osud nám ukazuje směr. Směr, který jsme si neplánovali. Krok do neznáma. Krok za ten lepší, zdravější a laskavější svět. 

Tak hezké Velikonoce přeji!

Vaše Sweetest Dot. 

Přítel je zrcadlem nás

Alena Terzić · SweetestDot.com - Přítel je zrcadlem nás

Již delší dobu mám něco na srdci a chci sdílet své pocity, emoce a také své osobní poznatky ohledně přátelských vztahů.  Dlouho jsem poslouchala starosti žen kamarádek u kávy. Jejich trápení  nad jejich životy, většinou negativismus a velmi mne to zasáhlo. Mnohem více než jsem si myslela a nechala se emotivně stáhnout někam kam jsem nechtěla. Nebylo na každém příběhu nic pozitivního a radostného a já chodila domů totálně emočně vyčerpaná.

Tyto myšlenky jsem napsala pro vás. Pro všechny ženy. Buďte šťastné. Moc vám to přeji. 

Již od dětství si neseme nějaké vzorce chování. Některé postupem času přirozeně změníme, některé si neseme po celý život. Jaký máme vztah s rodiči nás prostě ovlivní. Je jen na nás jak moc jsme silní a dokážeme dál s informacemi pracovat. Co mohu ovlivnit, mohu změnit? Čím je člověk starší tím více má tyto vzorce zakořeněné a je těžké mu něco vysvětlovat, i když má například mladou moderní duši. 

Pravý přítel dá dostatek času, kdy ten druhý potřebuje. A pokud má něco na srdci tak mu to sdělí, i když to může druhého člověka zklamat, překvapit. Nebo se nad tím objektivně zamyslí a zjistí třeba, že ten přítel měl v něčem pravdu a svým způsobem mu pomohl udělat některé důležité kroky k těm zásadním rozhodnutím, aby byl šťastnější a spokojenější. Protože každý z nás chceme, aby v našich životech panovala láska, spokojenost a vyváženost. Pokud život nemá jistý balance, stabilitu tak nás rozhodí sebemenší věci kolem nás a začneme vše vidět negativně. Například : Proč? se mi nedaří zhubnout, mám špatný vztah se svými rodiči, nevěřím mužům, nemám ráda svoje tělo, venku je hnusně, všechno mne bolí, jsem sama. A mohla bych tak pokračovat ještě dlouho se seznamem. 

Přítel je takovým zrcadlem nás. Ukazuje nám cestu. Ať je jakákoliv! Pamatujete si na scénu seriálu Sex and the City, kdy Samantha vypráví o vztahu, ve kterém již není šťastná?  Je v něm pouze protože s ní její mladík Jerry přežil i ty těžké dny, kdy ji diagnostikovali rakovinu? Její kamarádky ji řekly, že právě přirovnala jejich vztah k této těžké nemoci. Staly se v ten moment jejím zrcadlem a ukázaly jí ten správný směr. 

Z vlastní zkušenosti vím, že pokud má člověk otevřené oči a přemýšlí více radikálně a naslouchá svému egu, které se mu snaží většinou vše ztížit tak potom dokáže mnohem více ocenit snahu druhých mu pomoci.

Nikdo není dokonalý. Nacházíme se v různých časových úsecích , v různých situacích a náladách. 

A kdo z nás dokáže přiznat chybu, že se mýlí? Nebo že některé vztahy by mohl o trošku zlepšit, naučit se odpouštět a dát jim prostor?

Udělat ten první krok!  Pro sebe. Pro nikoho jiného. Jen pro sebe a svůj spokojený život a  třeba i klidný spánek. 

Vaše Sweetest Dot

Princezna z Hanoje

Zkrášlovací den. Čas na pedikúru. 

Abych byla v klidu, raději jsem ještě den předtím obrousila své paty. Také to děláte? Při vstupu do přetopené místnosti plné lidí sem skoro nemohla dýchat. Začala sem kašlat a paní klientka vedle mne se tak ošklivě podívala, jako bych byla ta nežádoucí. Ale když jsem zazoomovala její mobil, měla tam fotku muže opilého a držícího v ruce půllitry. Abych zase někomu nekřivdila, možná to nebylo na mne. To je ale asi jiný příběh. 

Poprosila jsem o trochu vody a zbytek procedury jsem ani raději nedýchala, abych třeba náhodou nekýchala. Mlčela sem. Ženy nejspíše zahloubané do aktuálního tématu. Nebo se mýlím? Jo a ještě vietnamský muž, který byl asi také hodně zahloubaný, protože mi dokonce dvakrát fiknul kůžičku a musel použít dezinfekci a ta vám snad bolí, pálí ještě více než to malé zranění. Nemluví. Jeho středobodem je moje pata. Nadře se. No nedám mu to teď zadarmo, takže mne potom masíruje lýtka, paty a nárty s takovou intenzitou až to bolí. Ten výsledek ale stojí za to. Nožky jako nové, lehké a spokojené. 

Všichni už odešli. Prosím o kombo zda by mi slečna neudělala manikúru při zvuků vietnamského Hip Hopu. Měla jsem štěstí, protože to zrovna byla majitelka a asi nespěchala takhle při sobotním večeru domů. 

60 min manikúry plus jeden dlouhý milostný smutný příběh mladé princezny z města Hanoje. Dozvěděla jsem se snad více než jsem chtěla. Už dávno jsem pochopila, že jsem prostě ten typ ženy, ta houba, co všechny informace nasává a chápe. Napojí se a snaží se verbálně pomoci všem ženám. Ženám různých národností, věku, statusu. Prostě ta paní co dává rady jak žít šťastný život. 

Dozvídám se jací jsou Vietnamští muži, co rádi dělají, jak se chovají v začátcích vztahu, kdy prochází fází zamilování. Jaké jsou jejich vlastnosti a jaké mají tradice. A na závěr mi ta hezká princezna pověděla o svých snech a tužbách. Ptala se mně zda bych nerozkódovala ten její dvouletý vztah. Ptala se. Proč se chová tak chladně, naštvaně, lže všem a hlavně sám sobě ? Myslela si, že mávnutím kouzelného proutku vše rázem změním. Obejmula jsem ji.

Lidské duše jsou křehké. Jako vztahy. Jako láska. Pečujme o ně každý den, večer, noc. A buďme prosím sami sebou. Zachovejme tu přirozenou krásu každé osobnosti, i s těmi nedostatky. To nejsou nedostatky, ale sám život. Určitě se najdou muži, kteří je ocení a budou uctívat. Jako princeznu nebo královnu.  

Tak hezké MDŽ!

Vaše Sweetest Dot.

Proč cestuji již 25 let?

Tento příběh je pro ty, kteří rádi cestují. Věří v sami sebe a nebojí se to dát najevo.

Telefonovala jsem se svojí mamčou. Byl to jeden z těch telefonátů, kdy měla spousty otázek na mojí personu. Připadala sem si jako bych byla neznámá žena a ona se mnou dělala rozhovor. Její osoba a hlas byl najednou tak vzdálený.  Zvědavě pokládala těžké otázky a jednu nedokázala pochopit i po tolika letech….

Proč ta holka z malého města neustále touží po cestování a nechce se usadit a žít ten obyčejný, jednoduchý život jako žije ona s mým taťkou již 44 let?

Odpověděla sem takto a možná odpovím i spousty z vás, kteří se mne báli nebo neodvážili kdy zeptat. 

Proč?

Protože to co cítím již od útlého věku je velmi silný pocit svobody, pocit bytí i pocit projevu. Pocit toho být sama sebou, jistá asi bych řekla individualita - typ osoby. Nebýt ovlivňována, kastována prostředím, které mi nedělá dobře a necítím se v něm šťastná. Potřebuji více lidí mezinárodního charakteru, větší anonymitu velkoměsta, světovost a neustále poznávat nové. Balit kufry a explorovat, to sem nejšťastnější. 

Věděla jsem to již na základní škole, na střední sem se cítila jak vyvrhel a závist spolužákyň mne dusila. Když sem začala cestovat jako modelka a získávala tak ještě více sebevědomí a nezávislost sem věděla, že mi nikdo nemůže rozumět. Nebylo jednoduché si vybudovat svojí cestu, trvalo to celkem dlouho a musela sem překonávat spousty těžkých překážek a rozhodovat se rychle. Štěstí sem ale našla brzy, v sobě, kdy sem přesně věděla jak chci žít, kde chci žit, jaký bude můj manžel a jaký životní styl budeme vyznávat. Dostala sem se i na úplné dno a to celkem nedávno. O tom mohu povědět jindy…

Abych zodpověděla konečně otázku nejen mojí mamince.

Odpověď je: VÍRA! Víra v sebe, víra v maličkosti, nebát se věřit a riskovat. Podat ruku hvězdě štěstěny a nebát se být šťastná. Dávat to najevo. Kde jinde si můžete a začnete věřit než na cestách, na nových místech, při nových zážitcích, s novými lidmi a situacemi?

V Čechách zejména kdy dáváte štěstí najevo a otevřete se tak jste nepochopeni. Protože je tu spousty nespokojených lidí, kteří přestávají věřit a i třeba přestali. 

To moje dítě štěstěny, které si nosím v sobě nikomu nedám a to si myslím, že je podstata každého z nás. To, že cestuji a našla jsem svoji zemi. Ta cesta je a bude ještě dlouhá, ale věřím. Plně si vizualizuji ta svá poselství, která mám v sobě. Jsou momentálně někde mezi nebem a zemí. 

Vám všem přeji nalezení víry v sebe samotné a lásku!

Vaše Sweetest DOT

PS: Brzy zase něco napíšu.

Happy Valentine's Day!

Můj kamarád George mi minulý rok řekl, že jsem srdíčkový typ. Celkem mne rozesmál a já se zamyslela nad novým statusem. Ten kluk měl pravdu. 

Miluju srdíčka v podobě balónků, čokolády, na stěně, na šatech, jako lesk na rty, jako blyštivý šperk, jako dekoraci a prostě na všechny způsoby.  Jsem takový srdíčkový gurmán široko daleko. Srdcařka 365 dní v roce a Valentýn je pro mne takové srdíčko na dortu, které si rozkrojím. 

Žiju si svůj srdcový život se srdcovým králem a naší srdcovou princeznou a občas se zalykám štěstím kolik lásky ještě mám a chci dát. Nejen na tento den srdíčkový. 

Tak HAPPY VALENTINES DAY!

Vaše Sweetest Dot

PS: Brzy zase něco napíšu. 

Přej si a tvé přání se ti splní!

Ve 20 letech v naivním období si přeji aspoň pět dětí. Po 10 letech v rozlétaném období si přeji aspoň tři děťátka. Ve 35 letech kdy potkáte toho pravého, dvě děti. Osud a vaše přání se splní, i když ne úplně v pravém slova smyslu. A máte jednu nádhernou holčičku, která vám vše vynahradí.

Pro mne je a už bude toto téma bolestivé. Ale Elizabetka mi dnes ukázala jak výjimečná, milující a citlivá holčička to je. Maminko, ukaž mi prosím kde máš to bebíčko? Ukazuji ji ruku a vpich po injekci kde mi brali krev, okolo malá modřinka. Neboj mami, já tě vyléčím! Běží si pro svoje nástroje a podává mi dětský šálek a v něm vodu. Ťukneme si, na zdraví. Sedne si na můj klín a velmi velmi něžně pohladí mou tvář. Dívám se do jejích očí a cítím obrovskou lásku, napojení, empatii a usměji se. Tak a teď ti udělám účes a namaluji tě,abys byla princezna jako já. Co chceš být? Ariel, Zapanzl ( Zlatovláska) nebo Elza? Tak Zapanzl odpovídám. Dobře, vem si křupku. Bere do ruky malování a vybírá mi žluté stíny. Češe vlasy různými kartáči a zdobí je copánky a sponkami. Mami, I love you a tatínka taky. I love you too, princezno Elizabetko!

To jak se na mne dívá dokáží chápat snad jen maminky a naše maminky a jejich maminky. Mrazí mne po těle a já ve svých 41 letech zažívám poprvé. Poprvé opravdovou lásku mezi dcerou a matkou. Je výjimečná, sladká, něžná a odrazem vás. 

Taková malá Alenka je ta moje Elinka. 

Tvoje maminka Alenka

Každá fotka má svůj příběh - RANDE

Tato fotka vznikla včera v hotelovém výtahu. Fotil můj manžel. V levém rohu si povšimnete jeho ruky s mobilem. Fotil a já se předváděla, pózovala, cítila se krásná, sexy a sebevědomá. Pro sebe, pro něho. Byla to naše malá show. 

Zde reprezentuji ženu po čtyřicítce, velikost 42, která je spokojená ve své kůži. V ten moment po saunovém rituálu. Fantastické citronové olejové masáži odhodlaná ten život trošku okořenit a překvapit. Své já prostě nepopřete. 

Nebojte se být ženou, noste šaty, boty na podpatku, odvažte se. Věřte mi, stojí to za to!

Nafotili jsme asi 30 fotek a výtah s námi laškoval a neustále se zavíral a já pokaždé měnila pózy. Když sem se manžela zeptala, která fotka se mu nejvíce líbí tak řekl. Ty a jinak všechny. Vybrala sem pro vás tu poslední. Jako ex modelka někam tuším, že vždycky ta poslední je ta nejlepší, protože se uvolníte a jste sami sebou. 

Buďte samy sebou, takové jaké jste. Dokonalost neexistuje. 

Vaše Alena

Děkuji

Děkuji ti osude za to, že mám tak milujícího manžela.
Děkuji ti lásko za to, jakou mám dcerku.
Děkuji ti ego za to, že jsi konečně pochopilo co potřebuji a chci.
Děkuji ti tělo, že sis našlo správnou cestu jak být vitálnější a zdravější.
Děkuji ti mozku, že začínáš fungovat a si kreativní.
Děkuji živote za to jaký si ke mne štědrý a nabízíš mi pestrý život plný cestování.
Díky tobě zase žiju naplno! Mám novou práci, nové přátele, odpustila sem, našla sem si cestu k rodičům a hlavně sama k sobě.
Sem tady, vděčná a šťastná. Mám se ráda taková jaká sem.
Ještě jednou DĚKUJI!


Alena

Svět robotů

Teď a tady. Přivítání Nového roku ve Varšavě je přesně co potřebuji. 

Neuvěřitelně ten čas letí. Připadá mi to jako když jsem ve vesmírném období vlády robotů. Vzpomínám na dobu kdy mi bylo 19 let. Na Miss Vysočina jsem při volné disciplíně předváděla tanec robota z roku 2025 na song Firestarter od The Prodigy. Všichni přihlížející v sále byli šokováni mým vystoupením. Divokým, lehce kontroverzním a na tu dobu velmi odvážným pojetím příběhu. O tom jak se lidé špatně chovají k jiným stvořením, tím, že jsou jiní. Už v té době jsem cítila solidaritu k ostatním a sílu projevu se vždy nějakým způsobem vyjádřit. Mít svůj názor, i když se každému nemusí líbit. Ta disciplína mi dopomohla zvítězit a vyhrát svoji první korunku krásy. Dívce, která tak trošku vybočovala z davu. 

Dnešní doba je plná těch lidí co se chovají jako roboti. Nebo se roboty stanou aspoň na chvíli a lidskost je pryč. Kdybych mohla mávnutím kouzelného proutku lidi změnit. Tu dnešní uspěchanou společnost. Tak bych ráda, aby byli lidé k sobě přívětivější, osobnější, otevřenější a naslouchali si. Protože potom se uzavíráme do našich planet a je to velká  škoda.

Empatie chybí a tak si často připadám, že jsem z jiné planety, která ještě nemá jméno. Vlastně má. Je to naše planeta, náš svět Family Terzić. Unikátní, plný lásky a porozumění. 

Rok 2019 byl pro mne nesmírně silný, emotivní po všech stránkách a dovoluji si tvrdit, že i úspěšný. Tento rok se cítím ještě mnohem více motivovaná a připravená se více vyjádřit, projevit a také si plnit další sny. Čeká nás spousty důležitých, zásadních a fantastických událostí a já se těším jako malé dítě. Nikdy nepřestanu snít!  Otevírám svoji náruč. Vítejte v mém světě, který nabízí toho tolik! A já se natahuji k té své zářivé hvězdičce na té mojí planetce a trošku si ji ještě vyleštím, aby více zářila a ukazovala ten správný směr. Směr, kterým se tento rok vydám. Společnost mi budou dělat má intuice, štěstí, láska, odvaha, pozitivní myšlení a otevřené srdce.

Tak teeeeeď první, druhý, třetí krok.......

Jsem ready!

A vy?

Zase brzy něco napíšu.

Vaše Sweetest Dot.