Tenistka

Z jedné generace na druhou dědíme, oslavujeme, smutníme, připomínáme si, zápasíme, sníme. Takový kouzelný kruh to je, když se nad tím zamyslím. Můj taťka hraje tenis. I já se sestrou jsme pobíhaly na tenisových kurtech. Já jsem byla více ambicióznější a dychtivější po potlesku a uznání a také bezesporu velmi soutěživý typ. Sestra kurty zdobila. Soutěžila jsem na kurtech skoro deset let. Tenis později vystřídal modeling. Tento individuální sport mne moc bavil a provází mne životem stále. Někdy je to intenzivní, když se mi podaří najít vhodného protihráče co mne nešetří. Někdy se smutně dívám na tu zaprášenou raketu v rohu a říkám si, že jsem lenivá a měla bych se přihlásit do tenisového klubu a zase začít aktivně hrát. Je pravda, že pokud nás sport intenzivně provází v mládí tak se nám vryje do našich nehtů, do těl, do našeho srdce a nikdy se nezapomene. Víme jak to bolí, když se zraníme. Máme mozoly na rukách. Víme jak voní antuka. Cítíme ty výhry a prohry po několikahodinových utkáních.  U mne to byly třeba i čtyři hodiny hry. Mám husí kůži, když si vzpomenu jak na mne taťka trenér řval a snažil se mne posouvat a podporovat vzhůru do tenisového nebe a mít úspěchy. Jak mi připravoval snídaně a iontové nápoje. Když mě chytaly křeče do lýtek tak mi je masíroval a mazal chladivým gelem. 

A teď je tu nová generace. Naše skoro šestiletá Elizabetka. Za tu dobu co ji máme v našich životech pozoruji každý malý detail její osobnosti. Každý její nový samostatný krok. Její zájmy, které přirozeně vyplývají ze hry. Jak ráda něco dekoruje, vytváří, maluje, stříhá. Jak ráda tančí, baletí u lekcí slečny Emily a předvádí se. Velmi dobře plave a potápí se i do hloubky dvou metrů. Jak jí zajímají šminky a ráda se parádí. Miluje zvířata. Jak miluje svoji paní učitelku paní Klein a školu a vytváří si tak své nové ideály, své nové vzory. Jak nám roste před očima, nejen fyzicky, ale i psychicky. Vždy budu rodiče uznávat za to, že nám se sestrou umožnili i několik kroužků a zájmů, které mi zůstali do teď. Něco co je nám známo a tak se nebojíme najít ten ztracený korálek a nasadit ho na tu naši novou nit a pokračovat dále v tom procesu se zdokonalovat.

A tak nastal den, kdy jsme si s Vukim říkali, že bychom chtěli dát Elinku na sport. 

Oba dva jsme sport v dětství a teenagerském věku dělali profesionálně a tak víme, jak moc je důležitý a pozitivní pro vývoj a zdravý přístup do života. Oba o tom rádi sobě vyprávíme a mne moc zajímá jeho kariéra karate. Jak s teamem cestoval, co všechno i jeho rodina obětovala. Jak se sport stal láskou. Vášní a zážitkem co nás obohatil a vytvořil v nás ty správné životní hodnoty jako čestnost, přímost, respekt, přátelství, otevřenost, vytrvalost. I to, že i prohra znamená výhra. Ta nás totiž osobnostně posouvá směrem vpřed mít nějaké ambice, přání a sny. 

První tenisová hodina s novým člověkem v životě naší princezny. Přichází mladý usměvavý Cameron a po pár minutách konverzace s námi ji už hází míče a vysvětluje držení rakety. Vracím se do minulosti. Vidím sebe. Je to tak nádherný pocit. Prožívám to naplno, brečím, jásám, aplauduji. Naše Eli má talent na tenis!!!! Mám plné srdce a jsem opět velmi pyšná a moc ráda, že jsme to zkusili a dali ji na tento krásný bílý sport. Elinka je nadšená, usmívá se, odpaluje míče na obě strany, běhá, sbírá míče a dává si high five se svým novým vzorem. Cameron jí na konci hodiny chválí a říká, že je to přirozený talent. Jedna z nejlepších jeho prvních hodin s dětmi. Eli se bude rychle učit a může toho hodně dokázat pokud má v sobě tu soutěživost. No, to má. Pak posloucháme od Elinky celý týden jak je tenis ten nejlepší sport a nejvíce jí baví. Další hodina je jako dívat se na dokonale technicky provedené údery a to zejména backhand. Jsem pyšná jako nikdy. A tak to zůstane, ikdyž se rozhodne třeba zachraňovat zvířata nebo tančit. Budeme ji vést, podporovat co se dá. Bravo, Eli.

A těším se moc až si se svojí dcerou zahraji. Již brzo.

Taťko dnes máš narozeniny. Tento příběh je pro Tebe. 

Alena

Love not war

Posledních pár dní mne chytl zase kámoš Cronda. /Mám Crohnovu chorobu a brzy vám o ní povím/. Většinou si na jaře chce povídat a to ve velkém. Chvíli klábosíme, potom na mne začne křičet a být agresivní. Hledám slova, hledám ty správné potraviny na potlačení té intenzivní bolesti, hledám vnitřní klid, hledám mír. Vyhrála jsem. Sice ne tak jak bych si svoji výhru představovala, ale je tam. Mír se poslední dobou skloňuje ve všech možných jazycích. Slovo válka, to slovo, které nechce slyšet nikdo. Natož ho zažít. Situace, která poslední dny vrcholí a nikdo neví s jakými novými zprávami se probudí, je absolutně neuchopitelná až absurdní. 

Po škole jdeme vyzkoušet nové dětské hřiště. Kde se objeví maminka spolužačky, kterou má Elinka ráda. Jsou nadšené, že se potkaly. Jásají na všechny strany, honí se, houpají, bezstarostně se smějí. Nevědomky co se ve světě děje. Jako většina amerických rodin, kteří tu se mnou sedí na lavičkách. Jdu směrem k mamince, abych se představila a po pár minutách konverzace se mne ptá odkud jsem. Velmi častá otázka tu. Jsem z České Republiky. Hm, vrtí žena hlavou. Snažím se jí k tomu navést. Prague? No. Czechia. No? Czechoslovakia. No, sorry. Is It Russia? Sorry, já neznám Evropu. Jsem tak naštvaná jak nás házejí do stejného pytle. Zrovna teď pytle válečného. 

Celou noc mám špatné sny. Převaluji se. Kontroluji Eli a přikrývám ji. Bolí mne hlava. Srdce mi rychle buší. Cítím všechny ty negativní emoce kolem. Jsem smutná. Na telefonu si čtu vzkaz od své andělky: Nemůžete ovlivnit dění kolem sebe, ale můžete změnit, jak se budete cítit, co budete dělat, jaký bude váš den. 💜Vuki mne obejme a jde do práce. Za chvíli se budí Elinka a přiběhne ke mne do postele i se svým medvídkem se pomazlit. Říká mi: Maminko, ty jsi ten nejlepší rodič na světě. Víš proč? Protože mi děláš to nejlepší jídlo. A máš krásné oči. Vezme mi obličej do svých malých ručiček a dívá se upřeně do mých očí. Mami, jsou modré, šedé, zelené, jééééé ty jsou barevné jako duha. Proto jsi moje maminka jednorožec. A je mi moc dobře. Rodina je nejvíc. Láska je nejvíc. Pouto je nejvíc. Teď je nejvíc. I když všichni nějak prožíváme své bolesti, láska vše zahojí. I snad ten dnešní svět. 

S láskou 

Vaše Sweetest Dot. 

Neděle v San Diegu

Good morning world! Vykřikuje Elinka v pyžamu a volá na Vukiho, který jde pro snídani. Balím kufřík. Eli ještě zkouší svůj nový skateboard a tváří se přitom důležitě. Když ji vidím s tím prkýnkem v ruce, vybaví se mi můj zážitek v době teenagerovské, kdy mi sestra Blanche na vteřinu půjčila svůj červený skateboard, abych si ho zkusila. Rozjela jsem se, zatočila a spadla. Tak ošklivě, že jsem od doktora odcházela s poškozeným kloubním pouzdrem a zlomeninou. Vzhledem k lepší hojivosti mi ruku zasádrovali v úhel, který byl překážkou i pro můj pohyb a dlouho se mi to hojilo. Sestra byla úžasná, starostlivá a ruku mi držela celou tu dobu než jsme došly do nemocnice. Některé bolesti prostě cítíme celý život. 

Jen pár minut od motelu přijíždíme na místo, které mne pohltí na několik hodin! Místo Liberty Station, bývalé námořní výcvikové středisko, které je nyní místem kulturním, vzdělávacím, ale i sportovním. Místem, které si několik hodin procházíte a obdivujete španělský koloniální styl, umělecké galerie, zeleň pro piknik, úžasný gurmánský trh, stylové kavárny a zajímavé pop-up shops. Místo, kde právě chcete být. Navíc se nachází v zálivu San Diega a když se na chvíli zastavíte a posadíte na lavičku. Naskytne se vám dokonalý pohled na Downtown a jeho mrakodrapy v pozadí. Také každou chvíli letí letadlo a tak si připadáte, že se ho každou chvíli můžete dotknout. Vedle mne stařenka maluje na své plátno krajinu. Opodál panáčkuje veverka, lidé zde podél zálivu běhají, jezdí na bruslích, kole nebo vyrazí na louku či na paddleboardu . A to je náš případ. Na paddleobardu je ten svět ještě o něco dobrodružnější. Při plavbě Eli sbírá odpadky a kolemjedoucí děkují za očistu jejich krásného zálivu. Slunce svítí jasně, je azure, vedro, objednám si ledový čaj, sedím u trhu a poslouchám živou hudbu. Procházím si komplex, zajdu do galerie, Povídám si s paní majitelkou o skle, o českém řemeslu firmy Moser. O Evropě, o tom, jak je její galerie multikulturní. Hádám z jaké země pochází umělecké skvosty jako lustry, koberce, talíře či šperky z mušlí. 

Naše odpoledne končíme v Seaworldu San Diega, které je rájem pro všechny děti i vlastně dospělé. Zakoupili jsme si roční vstupné, kde máme v ceně i parkovné. Toto roční členství nás vyšlo pouze o něco více než denní vstupné. POZN.: Pokud v Americe chcete pobýt minimálně tři měsíce či více a žijete na budget jako my tak se určitě vyplatí i dívat po akcích, které se vyplatí zaplatit na rok a můžete tak začít i různé benefity a akce s tím spojené. A že jich je. Jako například měsíc únor je v akváriu spojen s festivalem Mardi Gras. Děti taneční party a různé soutěže v tomto fialovo zeleném duchu. Spousty akcí je také výhodně možné zakoupit na slevovém portále Groupon. 

San Diego jsme si moc užili i za tak krátkou dobu. A brzy se vrátíme aspoň na týden, abychom jej mohli lépe a do hloubky poznat. Město, které jsem v minulosti brala jako místo turistické a nějak mne neoslovilo. Teď mu dávám druhou šanci. San Diego je město co má spousty benefitů pro hezký rodinný život. 

Tak si s vámi pomyslně připíjím na další dobrodružství v Kalifornii a na hezký život. 

Děkuji, že jste tu se mnou!

Vaše Sweetest Dot. 

Únorový víkend v San Diegu

SOBOTA  

Dokonalý víkend právě začíná! Náš domov je na Long Beach u pláže na Ocean Boulevard. Z balkonu vidíme moře, přístav, plachetnice a velké nákladní loďe. U Marina parku je velké prostranství, které často slouží na pořádání masivních akcí typu závodů rychlých aut Grand Prix nebo koncertů. Tentokrát se tu tři dny konal Cali Vibes Festival na počest připomenutí narozenin Boba Marleyho kde vystupovalo několik desítek interpretů jako například Sean Paul či Shaggy. A i když máme hudbu rádi tak chceme víkend trávit aktivně a vidět a začít nové věci. A tak balím malý kufřík na jednu noc na víkend v San Diegu. Jen z filmů znám motely, kde se většinou odehrávají milostné scény či vraždy a to prostředí ve mne vyvolává trošku strach a jisté nepohodlí oproti tomu na co jsem zvyklá. Vše je ale jednou poprvé a tak bukuji dvouhvězdičkový motel se snídaní a vyrážíme na dvou hodinovou cestu směr jih. 

Až nakonec skoro za tři hodiny se ocitáme na dokonalém místě v La Jolla. Přímořské město je právem jmenováno “klenotem nejlepšího amerického města”, které je olemováno neskutečnými útesy, panoramatickými výhledy, plážemi, přílivovými bazénky a jeskyněmi, které jsou domovem tuleňů a pelikánů.  Město, které je domovem třeba Alicie Keys, která si zde zakoupila dům za 20 milionu dolarů. Místo, které je tak trošku nóbl. Najdete zde stylové hotely, restaurace, galerie a toto místo je rájem realitních makléřů vzhledem k poloze a klimatu okresu San Diega. Od pána, který pracuje pro Centrum záchrany mořských savců v Laguna Beach jsem se dozvěděla, že  únor je měsícem, kdy se právě zde rodí tulení miminka. Jsme tu správně a naskytuje se nám dokonalý výhled na tuleně a jejich novorozeňátka. Je jich tu spousty. Informační cedule nás poučuje, abychom si nedělali selfies s miminky, jinak je jejich maminky opustí. Pláž, kde se všichni sdružují je uzavřená, ale i tak je přístup přes uměle vytvořenou pozorovatelnu impozantní. Několik desítek lidí se rozplývá nad mláďaty a komentují každý jejich pohyb. Na chvíli se zastaví čas a můj pohled je ten jako když se dívám na přírodopisný dokument o těchto úžásňácích.  

Přesouváme se o pár desítek metrů na Wipeout Beach. Každý si tu ten čas než bude západ slunce děláme hezký. Vuki se nadšeně koupe a když vystupuje z vln je happy, i když je voda ledová a skoro necítí obličej. Elinka skáče z útesů do písku a dělá mi z písku dort. Já si spokojeně sedím, opřená o pískovcový útes, a pozoruji ten šum kolem. Krmím přezrálým banánem své oblíbené racky. 

Po západu slunce jedeme na večeři. Vybírám naši oblíbenou California Pizza Kitchen, která se nachází v luxusním fashion shopping centru jen těch prvotřídních lux značek jako je Louis Vuitton, Gucci, Burberry, módního lux domu Bloomingdales. Hosteska u vchodu co zapisuje rezervace nám oznámí, že čekací doba na stůl bude čtyřicet minut až hodina. Pozn.: V Americe se běžně čeká na všechno. Všude stojí dlouhé fronty a nikomu tu vůbec nevadí, je to součástí jejich života tady. Nikdy se mi nestalo, že bych pociťovala v davu, v té frontě nervozitu, nějaké poznámky či neshody a narážky na servis. Lidé si povídají navzájem, když čekají. Ať se jedná o fronty v obchodech, restauracích, na poště, úřadech. Zde si počkáte, ale servis je prvotřídní, vše tu klape senzačně. Každý bere svoji práci velmi zodpovědně. Pokud něco není jasné, tak se ptáte a oni vám vše vysvětlí i několikrát za sebou. 

Nakonec jsem se rozhodla obejít ještě dvě další nové restaurace a v jedné jsem byla úspěšná.  Dostali jsme místo ihned. Takže i přes ta čekání se vyplatí mít vždy plán B, když máte zejména hladové dítě. A manžela. True Food Kitchen je restaurace a lifestylová značka inspirovaná filozofií, že jídlo by vám mělo způsobit, abyste se cítili lépe, ne hůře a ještě k tomu skvěle chutná. Dokonce nám bylo nabídnuto sezónní menu, které se řídí zásadami protizánětlivé potravinové pyramidy Dr. Andrewa Weila a syrových zdravých, jednoduchých ingrediencí s jednoduchými přípravami, které zdůrazňují přirozené zdravotní přínosy a chutě každé ingredience. Od základních živin bohatých na živiny a pečlivě získaných bílkovin až po málo známé superpotraviny. Dala jsem si Grilled Chicken Avocado Wrap s humusem a k tomu oříškovou dýňovou polévku a byla jsem doslova v extázi. Zejména tedy moje střeva, která nemám zdravá a potřebují každodenní láskyplnou péči v podobě právě těch superfoods. Bravo!

Náš večer jsme ukončili na motelu Howard Johnson by Wyndham. Elinka vyčerpáním usnula a Vuki musel ještě pracovat. Tak jsem se rozhodla zajít na malý shopping do TJ Maxx a odcházela jsem spokojeně s letními šaty od Stevena Maddena, obalem na iPhone od Kate Spade a dárkem pro manžela a i dcerku. 

Usínám šťastná. I v motelu. 

Vaše Sweetest Dot. 

Sny se plní

Často se mi zdají sny a skoro všechny si pamatuji. Dokonce si je pro probuzení znovu připomínám a rozebírám do detailů. Některé sny se mi opakují několik let. To jsou ty niterné, po kterých již dlouho toužím a jsou tak součástí mého snového světa. Vizualizace mi pomáhají snít a ty sny si pak plnit, když je ten pravý čas. Nikomu jsem o svých snech nevyprávěla až mému manželovi. Ráda mu je vyprávím s takovým zaujetím, že mi přijdou až skutečné. Říká mi, že ráda fantazíruji a směje se mi s láskou, protože právě takovou mne má rád. 

Jeden takový sen vám prozradím. Pohodlně se posaďte, protože za chvíli to bude jízda. Sen začíná tím, že si oblékám bílé maxi šaty a obuji žabky, je teplo, v mém minimalistickém retro bytě si udělám kávu do kelímku a odcházím. Bydlím přímo u pláže, každé ráno otevřu dveře na balkón a nadechnu se čerstvého solného vzduchu a kochám se výhledem na moře a přístav, loďky. Jsem šťastná. Cesta mne vede do sklepa, kde si beru své nádherné růžové plážové kolo s košíkem u řídítek. Vycházím před dům a mávám svému manželovi na pozdrav.  Mířím na plážovou stezku a zdravím všechny kolemjedoucí. Po pár kilometrech jsem na místě. U přístavu je farmářský trh, nakupuji bagety, květiny, ovoce, zeleninu, místní marmeládu. Vše si dávám do svého košíčku a spokojeně odjíždím na svém růžovém kole. Květiny po cestě omamně voní a já se oddávám tomu chvilkovému opojení představy dokonalého života. Života u moře s růžovým kolem. 

A když se probudím v roce 2021 v Kalifornii, na Long Beach, v bytě s balkónem a výhledem na pláž, přístav, moře a jdu dolů v bílých šatech a kelímkem plný lahodné kávy pro své růžové plážové kolo. Mávám manželovi na pozdrav, usmívá se. Nasedám na kolo a vyrážím. Však vy už víte kam!

Děkuji můj milovaný Vuki, za to, že jsi a plníš mi moje sny. 

Sny se plní, když v nich věříte. I když to někdy trvá věčnost. Ta radost potom ale za to stojí!

Vaše Sweetest Dot.