Pondělní ráno je namalováno na modro. Obléknu si své oblíbené modré šaty s puntíky, které mi dodávají pocit svěžesti a běžím s Eli do školy. Cesta nám trvá dvacet minut. Díky bohu za tenisky! Jdeme pozdě.
Rozhodla jsem se nejen postovat příběhy o těch oranžových západech slunce. O bezstarostných dnech na Kalifornských plážích, ale ukázat náš každodenní život bez příkras. O mém životě tady v přístavních městě Long Beach. Moc ráda bych chtěla zachovat tu jeho autentičnost a aktuální stav. Nejen mé mysli, ale i místa kde žiji s manželem a naší pětiletou dcerou jako rodina. A pokud je vám americký kontinent dosud zcela neznámý či méně prozkoumaný, nebo hledáte inspirace na dovolenou v zemi snů tak právě já vám mohu být vaším nekatalogovým průvodcem. Tak jdeme na to.
To rozhodnutí je správné, protože se i dnes stala hodně nepříjemná věc a já se s vámi o ní podělím. Sedím před kavárnou kde už znají moje jméno. Popíjím kávu. Pozoruji vše kolem. Muže se dvěma roztomilými pejsky, velký americký kamión značky Coca Cola, paní co si vyzvedává z prádelny čerstvě vyžehlené bílé košile. U protějšího stolu se na mne usměje pohledná a stylová černoška a úsměv jí vracím. Začíná se mi slunce opírat o záda. Je to strašně příjemný pocit. Pokračuji ve svém bádání a začnu překládat do angličtiny můj příběh o Las Vegas.
Když vedle mne zaparkuje auto a v něm sedí muž. Asi čeká na svoji ranní kávu. Pozn.:V USA je velmi běžná věc, že spousty lidí používá své auto jako jídelnu, chill zónu. Často uvnitř jí a přitom telefonují nebo si dají šlofíka. Muž na mne začne povykovat a divoce gestikulovat. Vidím, že je ve velmi opojném rozmaru a kouří trávu. Nasadím si svá sluchátka, pustím oblíbené taneční album a překládám. Ani nevím jak dlouho tu sedím. Když dokončím psaní tak se chci projít na pláž. Muž v autě jede vedle mne rychlostí mých kroků, křičí, nabízí mi jointa. Vypadám snad na party girl? Procházím ulicí. Zrovna tento den se čistí některé ulice a tak nikde neparkují auta. Řidič je tak ještě blíže. V hlavě se mi honí šílené myšlenky. Budu utíkat? Ne, neumím běhat. Zajdu na konci ulice do salónu? Uf, mají zavřeno. Co když mne chytne za ruku a strhne do auta? Kde je policie a mám volat 911? Jediné co mne napadne, že volám svému muži. Hledám spot kde na něj počkám. Místo kde se pohybuje hodně lidí, před bankou. Snažím se nebrečet a dávám si vlasy na stranu, aby nezahlédl můj obličej v křeči. Muž je stále v autě vedle mne, pak usoudí, že asi jeho parťákem nebudu a prudce zatočí a odjede. Za pár minut se manželovi rozbrečím v autě. Těch pár minut co jsem šla po ulici bylo nekonečných. Klepu se, ramena se mi svírají, bolí mne žaludek. Jedeme do restaurace. Už jsem v bezpečí.
No a taková je dnes i naše Long Beach. Co byste udělali vy v ten moment? Byla ta situace nebezpečná? Nebo to byla jen hra na kočku a myš?
Na závěr a to i přesto jak Ameriku dlouho miluji a vy to víte bych chtěla poukázat na to, že každý občan v USA vlastní zbraň. Tráva je tu k prodeji legální. Vše se tu dovoluje. Jak ideologie praví : americký občan je svobodný, protože žije ve svobodné zemi.
Dnes jsem se svobodně necítila. Jo a do školy jsme to s Elinkou stihly.
Tak se opatrujte.
Vaše Sweetest Dot. /Sladká tečka/
Žádné komentáře
Okomentovat