Po škole jdeme vyzkoušet nové dětské hřiště. Kde se objeví maminka spolužačky, kterou má Elinka ráda. Jsou nadšené, že se potkaly. Jásají na všechny strany, honí se, houpají, bezstarostně se smějí. Nevědomky co se ve světě děje. Jako většina amerických rodin, kteří tu se mnou sedí na lavičkách. Jdu směrem k mamince, abych se představila a po pár minutách konverzace se mne ptá odkud jsem. Velmi častá otázka tu. Jsem z České Republiky. Hm, vrtí žena hlavou. Snažím se jí k tomu navést. Prague? No. Czechia. No? Czechoslovakia. No, sorry. Is It Russia? Sorry, já neznám Evropu. Jsem tak naštvaná jak nás házejí do stejného pytle. Zrovna teď pytle válečného.
Celou noc mám špatné sny. Převaluji se. Kontroluji Eli a přikrývám ji. Bolí mne hlava. Srdce mi rychle buší. Cítím všechny ty negativní emoce kolem. Jsem smutná. Na telefonu si čtu vzkaz od své andělky: Nemůžete ovlivnit dění kolem sebe, ale můžete změnit, jak se budete cítit, co budete dělat, jaký bude váš den. 💜Vuki mne obejme a jde do práce. Za chvíli se budí Elinka a přiběhne ke mne do postele i se svým medvídkem se pomazlit. Říká mi: Maminko, ty jsi ten nejlepší rodič na světě. Víš proč? Protože mi děláš to nejlepší jídlo. A máš krásné oči. Vezme mi obličej do svých malých ručiček a dívá se upřeně do mých očí. Mami, jsou modré, šedé, zelené, jééééé ty jsou barevné jako duha. Proto jsi moje maminka jednorožec. A je mi moc dobře. Rodina je nejvíc. Láska je nejvíc. Pouto je nejvíc. Teď je nejvíc. I když všichni nějak prožíváme své bolesti, láska vše zahojí. I snad ten dnešní svět.
S láskou
Vaše Sweetest Dot.
Žádné komentáře
Okomentovat