Tenistka

Z jedné generace na druhou dědíme, oslavujeme, smutníme, připomínáme si, zápasíme, sníme. Takový kouzelný kruh to je, když se nad tím zamyslím. Můj taťka hraje tenis. I já se sestrou jsme pobíhaly na tenisových kurtech. Já jsem byla více ambicióznější a dychtivější po potlesku a uznání a také bezesporu velmi soutěživý typ. Sestra kurty zdobila. Soutěžila jsem na kurtech skoro deset let. Tenis později vystřídal modeling. Tento individuální sport mne moc bavil a provází mne životem stále. Někdy je to intenzivní, když se mi podaří najít vhodného protihráče co mne nešetří. Někdy se smutně dívám na tu zaprášenou raketu v rohu a říkám si, že jsem lenivá a měla bych se přihlásit do tenisového klubu a zase začít aktivně hrát. Je pravda, že pokud nás sport intenzivně provází v mládí tak se nám vryje do našich nehtů, do těl, do našeho srdce a nikdy se nezapomene. Víme jak to bolí, když se zraníme. Máme mozoly na rukách. Víme jak voní antuka. Cítíme ty výhry a prohry po několikahodinových utkáních.  U mne to byly třeba i čtyři hodiny hry. Mám husí kůži, když si vzpomenu jak na mne taťka trenér řval a snažil se mne posouvat a podporovat vzhůru do tenisového nebe a mít úspěchy. Jak mi připravoval snídaně a iontové nápoje. Když mě chytaly křeče do lýtek tak mi je masíroval a mazal chladivým gelem. 

A teď je tu nová generace. Naše skoro šestiletá Elizabetka. Za tu dobu co ji máme v našich životech pozoruji každý malý detail její osobnosti. Každý její nový samostatný krok. Její zájmy, které přirozeně vyplývají ze hry. Jak ráda něco dekoruje, vytváří, maluje, stříhá. Jak ráda tančí, baletí u lekcí slečny Emily a předvádí se. Velmi dobře plave a potápí se i do hloubky dvou metrů. Jak jí zajímají šminky a ráda se parádí. Miluje zvířata. Jak miluje svoji paní učitelku paní Klein a školu a vytváří si tak své nové ideály, své nové vzory. Jak nám roste před očima, nejen fyzicky, ale i psychicky. Vždy budu rodiče uznávat za to, že nám se sestrou umožnili i několik kroužků a zájmů, které mi zůstali do teď. Něco co je nám známo a tak se nebojíme najít ten ztracený korálek a nasadit ho na tu naši novou nit a pokračovat dále v tom procesu se zdokonalovat.

A tak nastal den, kdy jsme si s Vukim říkali, že bychom chtěli dát Elinku na sport. 

Oba dva jsme sport v dětství a teenagerském věku dělali profesionálně a tak víme, jak moc je důležitý a pozitivní pro vývoj a zdravý přístup do života. Oba o tom rádi sobě vyprávíme a mne moc zajímá jeho kariéra karate. Jak s teamem cestoval, co všechno i jeho rodina obětovala. Jak se sport stal láskou. Vášní a zážitkem co nás obohatil a vytvořil v nás ty správné životní hodnoty jako čestnost, přímost, respekt, přátelství, otevřenost, vytrvalost. I to, že i prohra znamená výhra. Ta nás totiž osobnostně posouvá směrem vpřed mít nějaké ambice, přání a sny. 

První tenisová hodina s novým člověkem v životě naší princezny. Přichází mladý usměvavý Cameron a po pár minutách konverzace s námi ji už hází míče a vysvětluje držení rakety. Vracím se do minulosti. Vidím sebe. Je to tak nádherný pocit. Prožívám to naplno, brečím, jásám, aplauduji. Naše Eli má talent na tenis!!!! Mám plné srdce a jsem opět velmi pyšná a moc ráda, že jsme to zkusili a dali ji na tento krásný bílý sport. Elinka je nadšená, usmívá se, odpaluje míče na obě strany, běhá, sbírá míče a dává si high five se svým novým vzorem. Cameron jí na konci hodiny chválí a říká, že je to přirozený talent. Jedna z nejlepších jeho prvních hodin s dětmi. Eli se bude rychle učit a může toho hodně dokázat pokud má v sobě tu soutěživost. No, to má. Pak posloucháme od Elinky celý týden jak je tenis ten nejlepší sport a nejvíce jí baví. Další hodina je jako dívat se na dokonale technicky provedené údery a to zejména backhand. Jsem pyšná jako nikdy. A tak to zůstane, ikdyž se rozhodne třeba zachraňovat zvířata nebo tančit. Budeme ji vést, podporovat co se dá. Bravo, Eli.

A těším se moc až si se svojí dcerou zahraji. Již brzo.

Taťko dnes máš narozeniny. Tento příběh je pro Tebe. 

Alena