Bylo jednou jedno nedělní ráno. Elinka se svým medvídkem běží do naší postele. Zahřát se, pomazlit se a přitulit. Nosánkovat s tatínkem. Již jako miminko se hodně tulila. Instinktivně hledala místo bezpečí. Krk a žílu kde cítila tep. Tlukot srdíčka ještě v bříšku. Největší mazlivka jak už říkaly sestřičky v porodnici.
Toto ráno je láskyplné. Když se zeptám Elinky jak mooooc má ráda tatínka tak ukazuje maximálním rozpětí paží - takhle moooooc. A jak moc ho máš ráda? Odpovídá: jako třešničku. A jak mooooc máš ráda Tatuu, její věrný medvídek. Takhle mami, ukazuje dvěma prstíky rozpětí pár centimetrů. Jako malinkatého broučka. A jak máš ráda maminku? Jako ptáčka.
A až vstaneme tak ti ho nakreslím a usmívá se. V jejích očích je nadšení a radost, protože já ptáčky prostě miluji a milovala jsem je už jako malá holčička.
A když otevřu okno a uslyším to ranní cvrlikání tak jsem nadšená. Často mi má dcerka připomene svojí přítomností a její osobností mé dětství. Ty okamžiky bezstarostné, plné fantazie a také v ní vidím velký kus sebe.
Díky za každé ránko s mojí dcerou a mužem!
Vaše Sweetest Dot
Žádné komentáře
Okomentovat