Toto je první příběh, který píši po měsíci. Dlouhém měsíci plném zvratů pro všechny na tomto světě. Svět se zastavil. Jako když vidíte opuštěný míč uprostřed rozlehlého oblíbeného parku, se kterým si děti tak rády hrály, bezstarostně a přirozeně. S nadšením. Ten park byl plíce města a teď je extra potřebujeme my!
Každé ráno praktikuji dýchaní pro uvolnění stresu a úzkosti a cítím ty svoje plíce a tělo nějak mnohem intenzivněji. Více se o něj chci starat. Naslouchám mu a přeji si každý den začít s energií a úsměvem na tváři. Nemohu dlouho nějak uchopit momentální situaci natož o tom něco psát, vyjádřit se.
Až teď.
Maminko, pojď si hrát na králíčky! Elizabetka začne imitovat králičí hopsání.
V ten moment si uvědomím, že jsem takový králíček v kleci. Řízen pravidly. A to jsem se nedávno svobodně pásl na rozkvetlé louce. Se sklopenými uši přijímám situaci.
Přijímám vše a jsem smířen s tím, že osud nám ukazuje směr. Směr, který jsme si neplánovali. Krok do neznáma. Krok za ten lepší, zdravější a laskavější svět.
Tak hezké Velikonoce přeji!
Vaše Sweetest Dot.
Žádné komentáře
Okomentovat