Zdáli slyším hudbu, blíží se ke mne nečekanou rychlostí a její žánr i rytmus se mění. Hudba chvíli burácí jako divoké vlny, potom ztichne jako západ slunce a najednou je tu zase v podobě života tohoto městečka, kde bych klidně mohla žít. Život, který si přeji mít a plnit si tak další sny.
Svět je tak velký a nemáme tolik času jej všechen poznat, abychom načerpali tu neuvěřitelnou rozdílnost, tu jinakost, která mne nepřestává fascinovat! A to je ten důvod proč nejsem v Praze a poznávám. Ano i v době nelehké a jsem velmi vděčná každý den. Kdy mohu sedět na pláži a pozorovat svoji zdravou, silnou, zdatnou dcerku jak si hraje na tom nejlepším hřišti na světě. Být její učitelkou. Učit ji novým věcem co nám přináší sama příroda, naše země a pozorovat jak je nadšená z každého kamínku, rostliny, ovoce, řeckého fantastického jídla, učit ji jejich jazyk. Učit ji nebát se zeptat a komunikovat. Učit ji samostatnosti a následně pozorovat její pyšný obličej jak to dokázala. Učit vlastně sebe samu a mít radost z každého dne.
Dnes ji Vuki naučil se potápět. Jezdili spolu na koníkovi, hladila si různá zvířátka. Jedla zdravé jídlo, usmívala se. Byla nadšená, když stavěla hrad z písku při západu slunce. S vlasy slanými a s pískem mezi prstíky na nohou. Opáleným tělíčkem jako mléčná čokoláda. Roztomilým nadšeným hláskem mi vyprávěla co všechno s tatínkem zažila. Dětským hláskem, který snad každou maminku musí rozplakat dojetím jak její dcerka prospívá a je šťastná.
Vaše Sweetest Dot.
Žádné komentáře
Okomentovat