Měla jsem Elinku v pozdějším věku. Nelituji toho. Představu jak vychovávat a jak vést svoji dcerku jsem za ty léta měla vytvořenou. Když jsem rok pracovala v mateřské školce rodin diplomatů na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze tak se mi díky možnosti poznání jiných dětí a jejich rodin utvořila myšlenka vychovávat to svoje mezinárodně. Pro ty všechny malé dušičky bych se roztrhala. Milovala jsem všechny moc, ale jeden přeci jenom se do mého srdce dostal hodně hluboko. Tříletý chlapeček Filípek byl nádherná duše, která zářila tak jasně a zřetelně. Kluk, který byl chytrý, něžný, empatický, šikovný, krásný a milující. Talent na fotbal, ale i tanec či keramiku. Tatínek byl Angličan a maminka Češka. Filip byl vždy první a také i odcházel jako poslední ve školce. Hráli jsme spolu loutkové divadlo, povídali a tajně jsem mu dávala piškoty, když už všechny děti byly pryč. Do práce jsem jezdila šťastná a naplněná. Chodila jsem tam pro “moje děti.” Ony ve mne ještě více vzplanuly ten pocit stát se jednou maminkou. A jelikož jsem měla přítele cizince a náš vztah je od začátku tak jak má být, tak jsem ve školce skončila, protože jsem otěhotněla. Bylo období podzimních chřipek a já nechtěla nic ohrozit tak jsem se loučila s další etapou v mém životě, za kterou jsem moc vděčná. Byla to čistá, kreativní a emotivní práce s dětmi.
Ten život s miminkem, /teď už pětiletou slečnou/ manželem a cestováním po světě je sen. Sen, který se mi splnil. Sen, který žijeme ze dne na den. Dáváme do toho maximum a stáváme se tak lepšími rodiči. Doplňujeme se, pomáháme a přitom respektujeme toho druhého a náležitě se oceňujeme. Oslavujeme vlastně každý den. Děláme a jednáme velmi spontánně a láskyplně. Naše malá dcerka nám to všechno vrací s velkou láskou. Jak nám roste před očima! Jsme moc pyšní. Nebere věci jako samozřejmost a tak si některé musí zasloužit, pomáhat, vyslechnout radu a přizpůsobit se našemu rychlému životu. Ten mezinárodní feeling tam určitě předán je. Protože nejenom já, ale i Vuki jsme vášniví cestovatelé. I daleko předtím než se naše cesty střetly a začaly jsme kráčet spolu. Elinka je náš andílek a naše všechno. Nejsem ohledně výchovy asi typická česká maminka. Snažím se jí dávat i tu svobodu se projevit ve velkém, mít sny a cíle a ty jí plnit po celém světě. Ať se jedná o ten dokonalý vzduch a život u moře. Mít možnost mluvit cizími jazyky a najít si tak přátele po celém světě. Ochutnat nová jídla. Sáhnout si na různá zvířata. Být dítětem, věřit na jednorožce a povídat jí příběhy o duhách, vílách, o třpytkách a kouzelném světě, který vyvolává ještě intenzivněji tu dětskou fantazii. Učím ji, aby se nebála komunikovat, šla se zeptat, poděkovat, být samostatná. Učit jí stylem hry a znát její pravidla. Je stále pod našimi ochranitelskými křídly a víme, že musí nastat situace, kdy ona sama zjistí, že svět není tak růžový. Ale především já vím, jaké je to mít negativní zkušenosti z dětství, které potom jdou s mým životem aniž bych o tom věděla a až v pozdějším věku se stanou takovou blokádou se vyjádřit, odpustit, nebo vidět opravdové vzory v rodině. A ze všeho nejvíce dávat city najevo. Přála bych krásný život všem dětem na světě! Nejsme dokonalí rodiče, máme své chyby a slabé chvilky, ale jsme team a vše spolu zvládáme.
A to bych nebyla já, abych tento příběh nezakončila pohádkově. Dnes byla naše Elizabetka při ceremoniálu ve škole vyhlášena Studentem měsíce za své zásluhy v kolektivu. I jako individualistka za vlastnosti, které ukazuje a jak se stará o své kamarády ve třídě. Bylo to dojemné, silné, velkolepé jak jen Amerika umí být a jsme na ní moc pyšní! A bereme to i jako naše ocenění, za to, že ji naše láska a pozornost dnes katapultovala do výšin. Při potlesku se určitě cítila jako ten jednorožec na tom své duhovém obláčku. Šťastná.
Dnes jako maminka ELIZABETKY.
Žádné komentáře
Okomentovat