V roce 2001 jsem jako modelka letěla na dva měsíce do Atén do agentury Action. Dva měsíce obcházení po castinzích pro potenciální klienty. V tomto období frčely dívky klučičí postavy, severské blond typy. Věděla jsem, že zrovna nejsem v ten správný čas na správném místě, ale měla jsem ke svému kroku tam být své osobní důvody. Změnou prostředí se snažit nemyslet na své starosti a obavy. To se mi povedlo částečně, ale i tak jsem byla ráda za nové velkoměsto, přátele a práci.
Fotila jsem pro řecký časopis ENAI ediorial ve stylu Matrix. Bylo velké teplo a fotilo se oblečení podzim/zima. Paní stylistka si mne při příchodu změřila přísným pohledem a ptala se na mé míry. Musela jsem se vejít do velikosti 34 a to jsem měla v té době 36. Skoro jsem nedýchala a nemohla ani pózovat, protože mne ty kozačky velikosti 39 /mám 41/ velmi velmi tlačily. Nemohla jsem vůbec dopnout zip takže na všech fotkách mám vždy pózu tak, aby si polootevřené boty čtenář nevšiml. Pózovala jsem ve své virtuální matrix realitě.
Teď, když jsem v Řecku a dívám se na fotku tak se mi všechny vzpomínky vrací. Asi si říkáte, proč jsem v té době tedy letěla?
Měla jsem v Čechách toxický vztah, žila jsem ve zlaté kleci plné lží a psychického nátlaku na mne. Cestování mi pomáhalo vrátit se ke svému já, ale jako mladá 23 letá holka jsem stále neuměla přesně definovat co ve vztahu chci a co opravdu nechci. Před mým odletem také spadlo World Trade Center a mne se v ten moment zastavilo srdce. Nemohla jsem popadnout dech. Zkolabovala jsem. V Ženevě kde jsem součástí autosalonu předváděla kolekci modelů módní návrhářky Věrky Kocové pro Škodu Auto. Pro někoho strašidelné záběry, pro někoho nejistota co bude dále, pro mne zástava srdce. New York City je a pro mne bude vždy výjimečné město. Má první návštěva v roce 1997 a z letiště jsem rovnou jela navštívit právě WTC. Měla jsem tam své přátele, skoro rodinu a chtěla jim volat. Telefonní linka byla samozřejmě přetížena. Katka Stočesová mi jako jediná nabídla svůj telefon. V jejích očích jsem viděla podporu a naději. Nedovolala jsem se. Druhý den ráno jsme všechny čekaly na naše lety a nevěděly zda vůbec odletíme. Jedny do Prahy a já do Atén. Loučily jsme se s nejistou přítomností a budoucností co se se světem stane. Černý moment pro všechny.
Proto si važme, když nám někdo třeba i cizí nabídne pomocnou ruku. Nebo dá tu naději udělat krok vpřed. Zažehne v nás tu jiskru v očích. Takových nezištných lidí je velmi málo. A naše otevřená srdce v dnešní době moc pomáhají ať jsme kdekoliv ve světě.
PS: Katko, děkuji.
Vaše Sweetest Dot.
Žádné komentáře
Okomentovat