Chodím po vodě. Lehce se nadnáším jako plameňák. Po špičkách tančím v tom svém světě. Nesu si své pocity, emoce, stavy, ale i malé a velké sny. Je mi krásně. Občas se podívám pod nohy a zaleknu se představy co by se mohlo stát, kdybych vkročila do těch temných hlubokých vod. To přece nedovolím. Neumím moc plavat a dýchat. Utopila bych se! A tak stále jede mé tělo na maximum o snaze plavat a kontrolovat dech. Energie ubývá, ale na té vodě se musím udržet.
Nežijeme věčně. Na tom kulatém světě máme nějaká poslání. Třeba přestat se bát svých strachů a konečně vkročit do těch divokých vod. Nebo poprosit o pomoc, když už nemůžeme dál a připustit si, že i pády někdy sakra bolí. S pomocí mé rodinky se mi to lépe daří. I když je ta voda někdy pěkně studená až mrazivá. Někdy ale pekelně hoří, že je ani slzy nepokoří. Občas je velkoryse přátelská. Jako ta cesta po té vodě, která mne unáší do Alenky říše divů.
PS: Tento příběh je věnován všem, kteří momentálně prožívají vnitřní smutek, životní změny či těžší období. Nejste v tom sami.
Vaše Sweetest Dot.
Žádné komentáře
Okomentovat